05 Feb
05Feb

Udělat dobrý trénink je jen menší částí úspěchu vzdělávání ve firmách. To podstatné se totiž má stát až po něm, přenos nových dovedností do praxe. A tady řada firem selhává. Důvodů může být spoustu, otázkou zůstává, co může udělat trenér ještě na školení, aby přenosu do praxe napomohl

Velká část trenérů se před tréninkem domluví s personalistou, že na konci školení proběhne formalizované „Akční plánování“. Jednou z variant je, že každý účastník napíše na předtištěný list papíru CO udělá a do KDY, někdy jen pro sebe, někdy trenér kopii posílá s časovým odstupem účastníkovi jako připomenutí, někdy se dokonce kopie posílá i nadřízenému a na HR.  Akční plánování vypadá sofistikovaně, je měřitelné  a jistě je do jisté míry i zavazující pro účastníka.  Dle mého názoru má ale jednu nevýhodu: čím více je něco formalizováno, tím formálněji se to dělá. Účastník si říká: „Musím tam teď něco napsat, ať je klid.“ A tak NĚCO napíše (často se správnou předtuchou, že už to stejně nikdo nikdy číst nebude) a tam celá akce většinou končí.     

Pro reálný přenos do praxe je proto klíčové, s jakou vnitřní motivací ke změně lidé z tréninku odcházejí.  Vím, že pokud mi na konci tréninku v rámci závěrečné zpětné vazby účastník řekne: „Martine, bylo to moc fajn a zajímavé, vím, že to co jsi nám tu říkal, je pravda …… ale to u nás nepůjde.“, selhal jsem!  Vím totiž přesně, co se stane, až se vrátí zpátky na své pracoviště. NIC! 

Trénink má přinášet pozitivní změnu. A je přirozené, že se lidé (i pozitivním) změnám brání. Je totiž pořád snadnější nadávat, že něco nefunguje, než s tím něco udělat.  A pokud ta změna začíná u nás, je to těžší dvojnásob. Proto lidé přirozeně spíše hledají důvody, proč něco nejde, než cesty, jak to udělat, aby to šlo. A zde je role trenéra nezastupitelná!  

Jsem přesvědčen, že role trenéra není jen v rozvoji znalostí a dovedností účastníků. Nedílnou součástí každého tréninku musí být (pokud je to potřeba) i „přeprogramování mozku“ po ose

 To nejde  -- tohle by šlo, i když stěží – tohle bychom mohli zkusit -- tohle chci udělat – tohle udělám. 

Jak na to? Zde je pár tipů z mé praxe: 

  • Nespokojit se s žádnou teorií.  Pokud trenér (společně s účastníky) nemůže najít konkrétní příklad, jak přetavit teorii do praxe, nemá tato teorie v tréninku co dělat.
  • Příběhy reálných lidí v reálných situacích (podobných reáliím účastníků). Příběhy prodávají myšlenu a inspirují k následování.
  • Méně je více. Nemá smysl zahltit účastníky informacemi, čím více informací, tím větší zmatek. Fokus!
  • Nácvik. Každá změna se musí usadit. Pokud účastník bude novou dovednost poprvé zkoušet až na pracovišti (např. se zákazníky nebo podřízenými), existuje velká šance, že to nebude fungovat, navíc bude nervózní a nikdo už mu nepomůže. Samotný strach (anebo následný neúspěch) je vždy dobrým důvodem dělat to postaru.
  • Úspěch už na tréninku. Ano, nechme účastníky alespoň jednou uspět už na tréninku. Ať odcházejí s pocitem, že to jde a že to už (z velké části) umí. Ať odchází hrdí a se vztyčenou hlavou. Ať se těší na to, jak to UDĚLAJÍ ZNOVU, až se vrátí do práce!